Jsme na počátku jara, v čase klíčení, probouzení jarní mízy, v čase nových svěžích a smělých počátků.  Semínko, jež na podzim uzrálo a opustilo svůj mateřský strom, přečkalo dlouhý čas zimy a temna v chladu, vlhku, těsně přitisknuto ke své velké a moudré Matce Zemi...čerpalo od ní sílu, ochranu a péči a dále zrálo a střádalo energii na nový průnik, nové probuzení. Bude mít dost odhodlání a sil prorazit do neznámého světa, zatančit svůj nový taneční part, rozvíjet své jedinečné taneční kreace a obstát ve všech zkouškách, které jej na cestě nového projevu čekají? Pro život klíčku a následně celého stromu je toto zimní období semínka nesmírně důležitý čas a v mnohém ovlivňuje vitalitu i schopnosti stromu po celý jeho život.

 A je docela známo, že semena stromů, která uzrávají na podzim či v zimě a běžně klíčí na jaře, mají celkově slabší klíčivost, pokud jsou ponechána přes zimu v suchu a teple či pokud se je pokusíme probudit k životu v umělých podmínkách dříve. Následně pak i celková vitalita takových stromů je mnohem slabší, jsou náchylnější k napadení chorobami, houbami či hmyzem.

  Tyto principy se promítají i do mých zkušeností. A taky do mých otázek, když se ptám, jak obstát při svých nových krocích do neznáma, kde najít sílu k jejich uskutečnění a k utkání se se svými strachy, jež naprosto přirozeně každý krok do neznáma provázejí.    A jak v tomto utkání či možná výstižněji v setkání se svými strachy obstát? Jedna z důležitých věcí pro mně v těchto záležitostech je vystihnout dobrý okamžik k vykročení. Prostě a jednoduše potřebuju cítit až domorku kostí, že jo, že teď je na to ten nejlepší čas, teď na to mám.  Že je to něco, co ve mně už uzrálo a na co ve mně i v okolnostech kolem mně už dozrál čas. Tomu předchází zpravidla více či méně dlouhý proces. Na počátku je nějaký vhled, hluboká touha či potřeba, nápad, myšlenka,vize...pak to má svůj čas, kdy to ve mně zraje, krystalizuje, ukládá se, sbírám motivaci, inspirace, energii...(nemá to nic společného s odkládáním na někdy jindy). A pak to přijde - a pak to má sílu, pak to má šťávu! Při svém novém kroku se pak taky mohu pořádně opřít o zemi, podobně, jako každé semeno stromu klíčící na zemi zároveň s vyrážejícím klíčkem či ještě dříve zapouští pevně do země své kořínky...a pak kořeny.

Mnohému mně učí Země a život na ní. V přírodě je každé klíčení a rašení dobře načasováno. No a já jsem taky příroda – stačí se zaposlouchat a skutečně naslouchat moudrému hlasu svého těla, jež hovoří hlasem Matky Země...naslouchat bděle a pozorně...a pak důvěřovat, odevzdat se a v příhodný čas vykročit...

Tak šťastné a mízyplné jarní kroky!